2024/03/15

Následuje text, který jsem napsal v nemocničním pokoji 7. srpna 2011.
Dnes ráno, když jsem podřimoval, mi v hlavě zněla tato píseň……2016-05-30
Následuje text, který jsem napsal v nemocničním pokoji a zveřejnil pro celý svět 7. srpna 2011 během osmiměsíční hospitalizace kvůli život ohrožující nemoci.
Sedmý srpen je dnem svátku Tanabata, který se obyvatelům Sendai okamžitě vybaví při zmínce o tomto datu.
Hluboce mě dojímá, že jsem tento text psal právě toho dne.
Včera jsem se jako obvykle probudil před pátou hodinou ranní.
Probouzím se trochu brzy proto, že usínám, když usínají ptáčci, a probouzím se, když se probouzejí oni.
Když jsem spal v posteli a myslel si, že je ještě příliš brzy, vybavila se mi píseň Johna Lennona „Isolation“.
Zatímco jsem přemýšlel, jaká píseň to zazněla, další, kterou jsem uslyšel, byla „God“.
Inu, jaká výjimečná píseň.
Musím najít tu nejlepší fotografii, která se k této písni hodí.
Pak jsem si ale vzpomněl, co včera řekla paní Kurikinton.
„Jsou to tak dobré fotografie, že je škoda zveřejňovat je zdarma.“
Znovu jsem si pomyslel: „Ano, přesně tak.“
Včera večer jsem šel spát po zhlédnutí posledního dílu speciálního pořadu NHK BS o Čou En-lajovi a dnes jsem se probudil ve čtyři, ještě dříve než včera.
Když jsem ležel v posteli a myslel si, že je ještě trochu brzy vstávat, vybavila se mi píseň „Lenin“ od Arcade Fire.
To, že se takové věci dějí v mozku, jako je ten můj, není žádné předstírání.
Všechno má svůj důvod.
Dobrá, vstaňme a podívejme se na goo.
A protože tolik lidí čte mé texty na goo, zveřejním jako poděkování několik svých krásných fotografií.
Včera jsem psal o Takaakim Jošimotovi.
Jednoduše řečeno, jak moji čtenáři, blízcí přátelé a lidé kolem mě dobře vědí, vedl jsem zcela odlišný život.
Jak jsem už mnohokrát napsal, není přehnané říci, že jsem kráčel stejnou cestou jako Buddha a Kristus. (Hlasitý smích.)
Na rozdíl od takzvaných kulturních osobností jsem si za velikány myšlení neboli „společníky na této cestě“ vybral Boba Dylana a Johna Lennona (samozřejmě).
Havaj jsem navštívil sedmačtyřicetkrát.
Měl jsem napsat příběh o tomto ostrově, který jsem mohl napsat jen já.
Kdybych to udělal, byl by z něj dnes nejspíš obrovský bestseller. (Smích.)
Například ke konci cesty na Havaj, když jsem byl sám ve Waikiki, díval se na moře z chodníku podél pláže Waikiki, poslouchal Johna Lennona na svém iPodu a opakovaně měl pocit, jako by mé oči naříkaly, měl jsem znovu to, co Kierkegaard nazýval „Fritjofovýma očima hledícíma na moře“.
Mé tehdejší úvahy nejenže nezaostávaly za úvahami Takaakiho Jošimota, ale dokonce je překonávaly. (Hlasitý smích.)
Proč tomu tak bylo, ponechám prozatím záhadou.
„God“ (remasterovaná verze z roku 2010)