2024-01-09
Následující text pochází z nejnovější knihy Masayuki Takayamy Henken Jizai: Kdo pohřbil Šinzóa Abeho?
Tato kniha je nejnovějším svazkem série knižních vydání jeho proslulých sloupků z časopisu Shukan Shincho, přičemž původní text byl ještě více vybroušen, takže se nyní čte ještě snadněji.
Už jen za tuto jedinou knihu si zaslouží Nobelovu cenu za literaturu.
Je to povinná četba nejen pro Japonce, ale pro lidi na celém světě.
Číňanky, které prohlédly lži o nankingském masakru (strana 105)
Říká se, že velkou fikci zvanou nankingský masakr vytvořili Číňané.
To není pravda.
Číňané jsou možná dobří v napodobování, ale k vytvoření takového nápadu potřebují pomoc.
Ne, ne, byl to Čankajšek, kdo nechal Harolda Timperleyho, korespondenta britských novin, psát o nankingském masakru.
Ani to není pravda.
Dlouhá léta pracoval pro americký názorový časopis Asia.
Tento časopis vlastnil Richard Walsh, manžel Pearl S. Buckové, a byl pod ochranou amerického Výboru pro veřejné informace, CPI, který řídil protijaponskou propagandu.
CPI tvořili ministr zahraničí, ministři války a námořnictva a zástupci novinového průmyslu a k šíření protijaponské propagandy využíval korespondenty amerických novin a misionáře vyslané do Číny.
Také William Donald z deníku New York Herald, který během sianského incidentu přiletěl na místo spolu se Soong Mei-ling, patřil k těm, kteří vyhrožovali Zhang Xueliangovi a přinutili ho propustit Čankajška.
Existují pouze nepřímé důkazy, ale Donald tehdy tlumočil vůli amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta: „Spojené státy si vybraly Čankajška a předají Číně Mandžusko a Mongolsko. Porazte Japonsko, jak jste slíbili.“
Čankajšek poté vyvolal incident na mostě Marca Pola, nechal v Tongzhou zmasakrovat 250 Japonců a nakonec nařídil elitní čínské jednotce o 60 000 mužích zaútočit na japonskou koncesi v Šanghaji.
Přesně podle Rooseveltova záměru bylo Japonsko zataženo do válečného bahna s Čínou a rozšířilo svou frontu až k Nankingu a Wu-chanu.
Roosevelt využil CPI k rozvinutí propagandistické kampaně hlásající, že „zlé Japonsko napadá dobrou Čínu“.
Jako materiál pro tuto kampaň byl využit také nankingský incident.
Korespondenti amerických novin svorně hlásili, že „lidé byli zabíjeni a ženy znásilňovány“.
Také misionář Miner Searle Bates, služebník Boží, křivě svědčil před Tokijským tribunálem a tvrdil, že „bylo zabito mnoho Číňanů“.
Nejspíš ho nečekal pěkný konec.
Ani Číňané však neprojevovali zájem o příběh nankingského masakru vytvořený ve Spojených státech, protože působil až příliš lživě.
Spojené státy poté svrhly atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.
Poté, co zabily 200 000 nevinných civilistů, byly Spojené státy nuceny znovu vytáhnout nankingský masakr jako protiváhu.
Nejprve deník Asahi Shimbun s odvoláním na oznámení velitelství napsal, že „v Nankingu bylo během čtyř týdnů zabito 20 000 lidí a všude ležely rozházené kusy rozsekaných těl“ (8. prosince 1945).
Fotograf tohoto deníku, který se tehdy nacházel na místě, však fotografoval civilisty a děti usmívající se vedle japonských vojáků.
Dvacet tisíc však bylo příliš málo na to, aby to vyvážilo svržení atomových bomb.
V rozsudku Tokijského tribunálu proto bylo číslo zvýšeno o jeden řád na 200 000.
Mělo to vyvážit zabití nebojujících civilistů dvěma atomovými bombami.
Každý rozumný učenec by se pozastavil nad tím, že se číslo náhle zvýšilo desetkrát, ale mnozí to neudělali.
Akira Fujiwara z Univerzity Hitotsubashi a Tokushi Kasahara z Univerzity Tsuru aktivně podporovali tvrzení o 200 000 obětech.
Fujiwara samozřejmě okomentoval fotografii kouřové clony, kterou přinesl Asahi Shimbun, slovy pronesenými způsobem připomínajícím komika Kena Shimuru: „Ano, toto je jedovatý plyn japonské armády.“
Tím se tento profesor sám odhalil jako lhář.
Kasahara si také vypůjčil fotografii z časopisu Asahi Graph, na níž se ženy pod ochranou japonské armády vracely domů, a napsal: „Ženy z oblasti Jiangnan byly uneseny japonskou armádou“ a „byly znásilněny a zabity“.
I on lže s naprostým klidem.
Jiang Zemin však chtěl získat japonskou oficiální rozvojovou pomoc, ODA, a proto zvýšil počet na „300 000“ a nechal v nankingském památníku umístit nápis „300 000“.
Je neuvěřitelné, že Song Gengyi, učitelka na Šanghajské odborné škole Aurora, nedávno toto tvrzení během vyučování zpochybnila.
Řekla: „Neexistují žádné údaje, které by potvrzovaly číslo 300 000, a neměli bychom nadále nenávidět Japonsko.“
Učila, že jak příběh o Nankingu, tak uváděné číslo jsou smyšlené.
Když ji jedna studentka tajně natočila a záznam zveřejnila na internetu, byla okamžitě „propuštěna“ (People’s Daily).
Tím však rozruch neskončil.
Li Tiantian, učitelka z provincie Hunan, která se obávala o osud Song Gengyi, jí na sociálních sítích vyjádřila podporu a požadovala potrestání studentky, která ji udala.
Poté na místo vtrhli vládní úředníci, Li Tiantian zadrželi a „se souhlasem její rodiny“ (Yomiuri Shimbun) ji uvrhli na psychiatrické oddělení.
Je překvapivé, že i v Číně existovaly úctyhodné ženy.
Naproti tomu deník Asahi Shimbun, který propagoval nankingský masakr, o těchto ženách ani jednou neinformoval.
Místo toho dal prostor Yutakovi Yoshidovi, oblíbenému žákovi Akiry Fujiwary, a znovu zdůraznil svůj dlouhodobý sebemrskačský pohled na dějiny.
A něco takového si ještě troufá říkat noviny?
(14. dubna 2022)