2024-01-15
Následující text pochází z nejnovější knihy Masayuki Takayamy Henken Jizai – Kdo pohřbil Šinzóa Abeho?.
Tato kniha je nejnovějším svazkem série, která knižně vydává jeho proslulý sloupek z týdeníku Shukan Shincho, přičemž původní text byl ještě více vybroušen a stal se ještě čtivějším.
Už jen za tuto jedinou knihu si zaslouží Nobelovu cenu za literaturu.
Je to povinná četba nejen pro japonský národ, ale pro lidi na celém světě.
Kdo rozhoduje o platech novinářů?
Vztah mezi deníky Sankei Shimbun, Asahi Shimbun a Čínou Mao Ce-tunga připomíná hru kámen, nůžky, papír.
Asahi se Číně nedokáže postavit.
Lichotila jí a podlézala jí jako domácí pes.
Dokonce i o kulturní revoluci, při níž zemřelo 20 milionů lidí, psal zpravodaj Iehide Akioka, jako by šlo o něco velmi dobrého.
Když Lin Piao, muž číslo dvě, zahynul při leteckém neštěstí během útěku, Akioka ho v souladu s vůlí Mao Ce-tunga udržoval při životě ještě déle než rok tvrzením: „Stále žije.“
Proč dál psal takové zprávy, které se téměř rovnaly dezinformacím?
Původ sahá k tomu, že prezident společnosti Tomoo Hirooka nařídil Akiokovi: „Nepiš nic, co je pro nás nepohodlné.“
Od té doby se tato slova stala jakýmsi firemním krédem Asahi.
Například v aféře Kake svědectví bývalého guvernéra prefektury Ehime Moriyukiho Kata podezření zcela vyvrátilo.
Protože to bylo pro Asahi nepohodlné, nenapsal o tom ani jediný řádek.
Čína ocenila služby, které jí Asahi prokazoval, a Akiokovi poskytla místo japonského zástupce deníku Žen-min ž’-pao.
Také dalším zpravodajům Asahi byly podle jejich zásluh na místě poskytovány ženy nebo jim byly dávány funkce, například místo šéfredaktora japonského vydání vládního časopisu People’s China.
Sankei Shimbun Číně nepodlézal.
Zpravodaj Minoru Shibata vyčetl šílenství kulturní revoluce z nástěnných novin a informoval o něm.
Peking se rozzuřil, Shibatu vyhostil a pobočku také uzavřel.
To však naopak rozhněvalo Sankei.
Sankei prostřednictvím Tchaj-wanu a různými dalšími cestami dál odhaloval to, co se Čína snažila skrývat.
Čína nakonec ustoupila a požádala Sankei, aby znovu otevřel svou pekingskou pobočku.
Bylo to v roce 1998.
Čína si myslela, že nyní bude Sankei alespoň trochu shovívavější, Sankei však napsal, že jak smýšlení lidí v Číně, tak vody Jang-c’-ťiangu jsou stále špinavější.
Rozzuřený Yang Jiechi přestal vydávat víza zpravodajům Sankei a v této malicherné metodě, jejímž cílem je donutit pobočku k uzavření, pokračuje dodnes.
Čína může zvítězit nad Asahi, ale nad Sankei zvítězit nedokáže.
Jak je to tedy mezi Sankei a Asahi?
Na svých stránkách Sankei odhaloval vykonstruované zpravodajství Asahi a přiměl několik jeho prezidentů k odchodu, avšak jak náklad, tak platy jsou v Sankei výrazně nižší než v Asahi.
Novináři Sankei jsou jeden po druhém přetahováni jinam a oslabování Sankei pokračuje.
Asahi je papír a Sankei je kámen.
Ve skutečnosti je tím, kdo v této hře kámen, nůžky, papír pomáhá Asahi, společnost Dentsu.
Dentsu není jen obyčejná reklamní agentura.
Má oddělení nazývané novinová divize, které centrálně řídí reklamu umisťovanou v novinách.
I u stejné reklamy dostane Asahi například pět sloupců, Yomiuri polovinu a Sankei ještě polovinu z toho.
Je to téměř, jako by Dentsu rozhodovalo o platech novinářů jednotlivých novin, a proto ani Asahi, podle autora nejhorší noviny na světě, nikdy nezanikne.
Vezměme například dobu, kdy se Japonsko ucházelo o pořádání fotbalového mistrovství světa.
Dentsu, které tuto záležitost řídilo, prohlásilo: „Co kdyby se mistrovství pořádalo společně v Japonsku a Jižní Koreji?“
Říká se, že za tím stáli Haruyuki Takahashi a Chung Mong-joon, ale nikdo nechtěl společné pořádání s takovou zemí.
Asahi pak na jedné straně šířilo nepravdy o takzvaných „comfort women“ a současně ve svém úvodníku hlásalo „Ať žije společné pořádání Japonska a Koreje“ a tvrdilo, že „společné pořádání bude dobrým odčiněním viny“.
Tak daleko zašlo proto, že bylo dlouhodobě zvýhodňováno při přidělování reklamy.
Asahi je Dentsu natolik zavázáno, že vůči němu nemůže ani spát s nohama nataženýma jeho směrem.
Mistrovství světa se tak nakonec konalo společně, ale pro Jižní Koreu to bylo, jak se ukázalo, příliš velké sousto.
Podle textu podplatili rozhodčí a v zápase proti Itálii zůstal kop do Maldiniho hlavy nepotrestán, zatímco Totti dostal červenou kartu, čímž vzniklo noční můrou připomínající mistrovství světa, v němž Jižní Korea postupovala dál.
„Jižní Korea se do finále nedostala — přesně před dvaceti lety to ranní vydání tokijské centrály Asahi Shimbun oznámilo jako hlavní zprávu na první straně,“ napsal nedávno ve svém sloupku novinář Tetsuya Hakoda.
Nebyl to článek, který by se vysmíval slovy: „Ani po takovém podvádění nedokázali vyhrát.“
Postup Jižní Koreje mezi nejlepší čtyři označil za „velký úspěch“ a napsal: „Od té chvíle se celou Jižní Koreou rozšířilo sebevědomí, že když se o něco pokusíme, dokážeme to.“
Ve skutečnosti však byly později odhaleny trestné činy, při nichž byl zneužíván status země na takzvaném bílém seznamu.
Je jisté, že slova „když se o něco pokusíme, dokážeme to“ pochopili nesprávně.
Ať je to jakkoli, když Dentsu něco řekne, noviny se tomu bez ohledu na svůj názor podřídí a noviny jako Asahi vrtí ocasem ještě dnes, o dvacet let později.
Haruyuki Takahashi, který stál v centru těchto událostí, se nyní dostal do rukou justice a vyšetřování se zaměřilo také na nedávné olympijské hry v Tokiu.
Když tato záležitost vzbudila pozornost poprvé, odpovědnost byla připsána princi Takedovi, ale ozývaly se také hlasy podezírající Dentsu.
Lze pochopit i tvrzení, že novinové divize jednotlivých mediálních společností tyto hlasy umlčely.
Než se všechny noviny pokřiví stejně jako Asahi, je třeba napravit svévoli novinové divize Dentsu a zajistit, aby se reklama dostávala také k Sankei.
(Číslo z 1. září 2022)