2024-01-15
Následující text pochází z nejnovější knihy Masayuki Takayamy Henken Jizai — Kdo pohřbil Shinza Abeho?.
Tato kniha je nejnovějším svazkem série, která knižně vydává jeho proslulé sloupky z týdeníku Shukan Shincho, přičemž původní text byl ještě více vybroušen a stal se tak ještě čtivějším.
Už jen za tuto jedinou knihu si zaslouží Nobelovu cenu za literaturu.
Je to povinná četba nejen pro japonský národ, ale pro lidi na celém světě.

Svět konečně našel tvář hodnou Japonců

Když se letadlo Japan Airlines zřítilo na hoře Osutaka, byl jsem právě v letadle mířícím do Teheránu.
Íránsko-irácká válka tehdy stále zuřila naplno a já tam mířil nastoupit jako válečný zpravodaj.
Po příjezdu jsem se nejprve vydal na bazar.
Šel jsem tam koupit hrnce, pánve a šampon, ale překvapil mě tamní zápach.
Především byl nesmírně silný pach koření.
Jídlo, oblečení, zkrátka všechno páchlo po šafránu a hřebíčku.
Silný byl také tělesný pach Íránců.
Dokonce i můj asistent, který o sobě tvrdil, že je čistotný, se koupal jen jednou za dva týdny, takže z jeho těla vycházel pach podobný ponožkám nošeným tři dny.
K tomu se přidával pach kouře ze střelného prachu.
Každou noc přilétala irácká vojenská letadla a shazovala bomby.
Minulou noc dopadla nedaleko odsud bomba o hmotnosti 250 kilogramů.
Když už jsem měl všech těch pachů dost, majitel obchodu se mě zeptal: „Šoma, číní, korie?“
Znamenalo to: „Jsi Číňan, nebo Korejec?“
Odpověděl jsem: „Ná, džapone.“
Řekl jsem, že jsem Japonec.
Lidé kolem mě se na mě náhle překvapeně podívali.
Můj asistent mi vysvětlil důvod jejich pohledů, v nichž se mísilo překvapení s úctou.
Příběh sahá do doby, kdy byl šáh Pahlaví ještě korunním princem.
Do Íránu tehdy přiletělo japonské letadlo, aby oslavilo jeho sňatek s egyptskou princeznou Fawzií.
Írán byl v té době ohrožován Británií a Sovětským svazem a hned následujícího roku bylo jeho území skutečně rozděleno a okupováno.
A právě tehdy přiletělo japonské letadlo.
Japonsko bylo zemí, která kdysi porazila Rusko a nadále se držela, aniž by se podřídila bělošským mocnostem.
Šáh požádal japonské letadlo, aby se zúčastnilo slavnostního přeletu, a jeho hrdá podoba zůstala v paměti mnoha lidí.
Poté začala válka.
Pozemní útočný letoun typu 96, stejného typu jako ono japonské letadlo, potopil britskou bitevní loď Prince of Wales.
Íránci si znovu vybavili obraz japonského letadla, které se účastnilo onoho slavnostního přeletu.
Po válce šáh Pahlaví vytyčil jako směr industrializace „Japonsko na západě Asie“.
Slovo „Japonsko“ se jim zřejmě spojovalo se všemi těmito starými příběhy, ale s drobným, řídce vousatým Asiatem stojícím před nimi se jim tento obraz zjevně nedařilo spojit.
Něco podobného se stalo, když jsem navštívil čajovnu na předměstí v Sýrii.
Když jsem jim řekl, že jsem Japonec, vysunuli bradu a mlaskli jazykem.
Zcela jasným gestem odmítnutí řekli: „Ty nejsi Japonec.“
Podle jejich společné představy bylo Japonsko průmyslovou zemí někde poblíž amerického kontinentu a bylo spojováno s obrazem „velkých bílých mužů“.
Kořeny této představy sahají až do doby rusko-japonské války.
Gertrude Bellová, badatelka zabývající se Blízkým východem a zároveň poradkyně, které Churchill velmi důvěřoval, napsala ve své knize o cestě napříč Sýrií, že „večer se mladí beduíni, kteří hlídali nákladní zvířata, scházeli a s nadšením hovořili o rusko-japonské válce, která právě probíhala“.
V islámském světě, kde neustále přicházeli a odcházeli poutníci do Mekky, se informace šířily rychleji, než by si člověk dokázal představit.
Když se slečna Bellová připojila ke skupině mladých mužů a řekla jim, že Japonsko navštívila dvakrát, mimo jiné v roce 1903, těsně před rusko-japonskou válkou, začali se jí jeden za druhým vyptávat na Japonsko.
Napsala: „Zdálo se, že si vůbec nedokážou představit, jak Japonci skutečně vypadají, ale sami si vytvořili obraz Japonců jako lidí inteligentních, silných a obdařených hlubokým smyslem pro spravedlnost.“
Za časů britské Barmy viděl Tan Tat, emeritní profesor Rangúnské univerzity, dokumentární film o rusko-japonské válce a řekl: „Japonci vypadali jako obrovští obři.“
Právě proto ho překvapilo, jak malého vzrůstu byli japonští vojáci, kteří za poslední války vstoupili do Barmy.
Japonsko porazilo Rusko.
Vytvořilo výbušniny schopné zapálit ocelové válečné lodě a zkonstruovalo nejsilnější stíhací letouny na světě.
Nebylo pouze silné, ale také prosazovalo rasovou rovnost a překonalo epidemie, které sužovaly lidstvo.
Vytvořilo integrované obvody, malé dieselové motory a křemennou technologii a učinilo svět bohatším.
Japonci vždy dokázali velké věci.
Kupodivu však téměř nikdo nevěděl, jak tito Japonci vlastně vypadají.
Když bývalý premiér Abe padl, jeho tvář byla vystavena na zdi jedné budovy v Abádánu.
Časopis TIME umístil tutéž tvář na svou obálku a také Tálibán při pohledu na tuto tvář vyjádřil soustrast.
Svět konečně našel tvář hodnou Japonců, kteří vedli svět.

(Číslo z 25. srpna 2022)